Karin Švábová: David a skřítek Plamínek

 

„Halóóó! Je tady někdo?“ ozval se pološeptem roztřesený hlas. „Tak je tu někdo?!“ dodal si hlásek odvahy. V celém domě už byla dávno tma a všichni spali, jenom v dětském pokoji svítila malá noční lampička, a tak trochu vystrašený chlapec seděl na posteli. Rozhlížel se kolem sebe, jako by někoho hledal. Měl pocit, že slyší v pokoji nějaký šramot.

 

„No tak, kde jsi?“ zavolal ještě jednou a čekal, co se bude dít. Náhle se před ním objevilo jemně zářící světýlko, sahající asi po kolena. Stále měnilo tvar a chlapec na to upřeně koukal, až začal rozeznávat oči, nos a ústa. Všechno to bylo takové na půl průhledné a najednou to promluvilo tichounkým a jemným hláskem: „Volal jsi mě, tak jsem tady.“

 

„Já? Já nikoho nevolal,“ odpověděl překvapený chlapec.

 

„Opravdu? A co to tvoje: ,Halóó, je tady někdo?“

 

„Áha, tak to jsem volal, ale nevolal jsem tebe.“

 

„Jak to, že ne?“

 

„Totiž, já vlastně ani nevím, koho jsem volal.“

 

„Ale já to vím. Volal jsi mě, Davide.“

 

„Jak víš, že se tak jmenuji?“ vykulil David oči na ten mluvící a svítící obláček.

 

„Vím o tobě úplně všechno.“

 

„To není možné. A kdo vlastně jsi?“

 

„Já jsem tvoje já.“

 

„Cože?! Co je to za nesmysl? Já jsem já a ty jsi ty, i když nevím, kdo vlastně jsi.“ David si všimnul, že ten „obláček“ už nezáří tak jasně jako předtím, a poznal, že je posmutnělý.

 

„Nic si z toho nedělej, že nevíš, kdo jsi. Já ti dám nějaké jméno,“ snažil se David rozveselit to, co nevěděl, co vlastně je. Stále si to prohlížel a přemýšlel, čemu se to podobá nejvíce, ale nepodobalo se to ničemu, co kdy viděl. Musel hodně zapojit fantazii, aby na něco přišel. „Mám to!“ vykřikl, „tak trochu mi připomínáš skřítka, a protože umíš hezky vydávat světýlko, dám ti jméno Plamínek. Ano, budu ti říkat skřítek Plamínek! Jsi s tím spokojen?“

 

„Ne, to tedy nejsem. Já nejsem žádný skřítek! Já jsem tvoje já!“ trvalo to neustále na svém.

 

„Ano, uznávám, že jsi mnohem krásnější než skřítek, ale nějak tě pojmenovat musím,“ snažil se David obhájit svůj nápad. „A jak jsi vlastně přišel na to, že jsi moje já?“

 

„Já na to nepřišel. Vždycky to tak bylo. Můžu ti to dokázat.“

 

„No tak dokaž,“ vyhrknul ze sebe David plný zvědavosti. Ostatně vůbec se toho skřítka nebál. Bylo to zvláštní, ale měl pocit, že se už dlouho spolu znají a že mu může důvěřovat. Skřítek začal s vyprávěním. Vykládal Davidovi všechny jeho zážitky od úplného dětství, až po dnešní večer. Navíc, mluvil o některých věcech, které nikdo jiný než David nemohl vědět. Vyprávěl mu nejen to, co dělal, ale i to, co při tom cítil a co si doopravdy myslel. To na Davida udělalo velký dojem. Vždyť to byly věci, které opravdu nikdo jiný nemohl vědět.

 

„Dobrá,“ začal o tom nahlas uvažovat, „ale jak ve mně vlastně bydlíš a jak to, že jsem předtím o tobě vůbec nevěděl?“

 

„Spíš sis to neuvědomoval, že jsem s tebou a snažím se ti radit.“

 

„Radit? A kdy jsi mi naposledy poradil?“

 

„Dnes odpoledne, když tvoje maminka pekla ty malé dobré koláčky. Dala jich plnou misku na stůl a odešla si pro něco do komory. Ty ses nenápadně přikradl do kuchyně a dva koláčky sis vzal, aby to neviděla, a utekl jsi s nimi do pokoje. Tam jsi je s velkou chutí snědl. Nejdříve jsi z toho měl radost, ale potom jsi začal cítit provinění a zamrzela tě představa, že by maminka přišla na to, že sis vzal ty koláčky bez jejího svolení. Tak ten tichý hlásek v tvé hlavě, který se tě ptal, co by na to asi řekla maminka, tak to jsem byl já.“

 

„Už tomu začínám rozumět. Ty jsi můj vnitřní hlas, který občas slyším.“

 

„Ano, to jsem já! Jsem rád, že jsi to pochopil,“ radostně zaplápolal Plamínek.

 

„Když se ztišíš a uklidníš, tak mě můžeš slyšet, ale pokud budeš hodně o něčem přemýšlet nebo se třeba rozčílíš, tak to spojení mezi námi nebude tak dobré a ty mě neuslyšíš. Jsme spolu spojení po celý život a já přebývám v tobě, ale jsem tak jemný, že pro lidské oči jsem neviditelný.“

 

„A to má každé dítě také svého skřítka?“

 

„Nejsem skřítek! To si moc dobře zapamatuj. Byla by to velká chyba, kdyby sis to myslel, ale protože máš těžkosti s mým pojmenováním, tak ti výjimečně dovolím nazývat mě skřítkem Plamínkem. To platí, až do doby tvého dospívání.“ Plamínek důrazně vztyčil ukazováček, aby David pochopil vážnost toho, co říká. Poté se vrátil k odpovědi. „Nejen každé dítě, ale každý živý člověk má takového ssskřítka.“ Plamínkovi to pojmenování skřítek ještě moc dobře nešlo vyslovit. Bál se, aby David opravdu nezapomněl, že on a ani jemu podobní nejsou žádnými skřítky.

 

„A mohou svého skřítka vidět i ostatní, tak jako já?“

 

„Ne, nemohou. Dokonce ani ty mě nemůžeš opravdu vidět. Vidíš jenom svoji představu. Je to proto, aby ses naučil se mnou lépe spolupracovat. Abys mě lépe slyšel a uvědomil si, že jsem s tebou. Máš dobré srdce a jsi zvídavý. Budu ti pomáhat a spoustu věcí ti chci vysvětlit. Pamatuj, že mě ve skutečnosti můžeš slyšet pouze jako jemný hlásek ve své hlavě, který ti vždy dobře poradí, pokud budeš naslouchat.“

 

„Hurá! Tak já nejsem sám!“ zaradoval se David. Neměl žádného sourozence, tak občas měl pocit, že je docela sám. Sám a nejopuštěnější na celém světě.

 

„Ty ale nikdy nejsi sám,“ řekl Plamínek. „Kdybys viděl své neviditelné pomocníky a kolik bytostí je kolem tebe, tak by tě ani nemohlo napadnout, že jsi sám!“

 

„A to jako fakt?“ podivoval se David.

 

„Samozřejmě. S některými bytostmi tě seznámím.“

 

„To by bylo skvělé!“ těšil se David.

 

Bylo deštivé sobotní odpoledne a David si maloval v pokojíčku. Kreslil rybičky v akváriu, i když žádné doma neměl, a nebo možná právě proto. Jeho nové akvarelové pastelky po přemalování štětcem s vodou vytvořily zdání skoro živého vodního světa.Najednou se v pokoji objevil před Davidem skřítek Plamínek a tiše zašeptal.

 

„Pojď se mnou, něco Ti ukážu, ale musíme být potichu, abychom je nevyplašili.“

 

„Koho?“ zvědavě se vyptával David.

 

„Uvidíš. Pojď za mnou.“

 

David přikývl a po špičkách následoval Plamínka směrem ke kuchyni. Pak se oba přikrčili za dveřmi a pozorovali, co se děje v kuchyni. Tam na zemi seděl černý kocour Kofi a po něm lezly malé ošklivé bytůstky. Měly tmavě fialovou barvu, skoro do černa. Působily odporně a David se jich trochu bál.

 

„Kdo jsou ty potvůrky?“ zeptal se Plamínka.

 

„To jsou rulíšci a bude lepší, když se jim budeš co nejvíc vyhýbat.“

 

„Proč? Co dělají?“

 

„Dobře je chvíli pozoruj.“

 

Rulíšci začali kocoura tahat za vousy a za ocas a potom mu něco šeptali do ucha. Kocour se pak zvedl, naježil všechny chlupy, zasyčel jako had a odešel naštvaně pryč. Rulíšci z toho měli velkou radost a skřehotavými hlásky se chichotali na všechny strany. Jeden by si myslel, že to jsou rarášci. Takoví malí ďáblíci a oni také do nich neměli moc daleko. Kde se děla nějaká neplecha nebo špatnost, tam museli být, aby také mohli do ohýnku přiložit polínko. To se říká, když je něco špatné a mohlo by to být ještě horší. A když na blízku nebyla žádná špatnost, tak se ji snažili vymyslet. David s Plamínkem rulíšky stále pozorovali a když těm potvůrkám utekl kocour, tak si to namířili do obývacího pokoje, kde maminka žehlila prádlo. Vylezli jí na hlavu, tahali ji za vlasy, ale maminka stále nic. Měla dobrou náladu a pobrukovala si při žehlení nějakou písničku. David když viděl, jak se rulíšci snaží maminku potrápit, tak chtěl vyběhnout a odehnat je, ale Plamínek ho zastavil.

 

„Ne, nechoď tam a jenom se dívej. Tvoje maminka je nevidí a ani necítí, že ji tahají za vlasy a houpou se jí na rukávu.“

 

David se zarazil. Opravdu maminka na jejich zlobení nereagovala a byla úplně klidná. Potom si jí rulíšci sedli na rameno a začali jí něco šeptat do ucha. V tu chvíli mamince zmizel z tváře úsměv. Začala se mračit a vypadala hodně naštvaně. Nakonec si spálila o žehličku prst a to ji naštvalo ještě víc. Nechala žehlení a s brbláním na nepořádek se raději dala do uklízení. Její dobrá nálada byla ta tam.

 

„Co to mamince šeptali, že jí tak pokazili náladu?“

 

„To přesně nevím, ale dobře sis všiml, že rulíšci kazí lidem náladu tím, že jim něco ošklivého našeptávají. Oni sami jsou vlastně takové oživlé ošklivé a zlé myšlenky, které běhají okolo lidí a snaží se k nim dostat. Bohužel se jim to moc dobře daří,“ posmutněl Plamínek a jeho světýlko se na chvíli zmenšilo.

 

„Proč se jim to tak daří? Proč je lidé poslouchají?“

 

„Protože si neuvědomují, že to nejsou jejich myšlenky, ale že jim je nakukávají rulíšci. Každý si ve skutečnosti může vybrat, jestli chce poslouchat ty hezké myšlenky, nebo ty ošklivé, ale nejdřív si musí uvědomit, že nejsou jejich a že si je mohou vybírat. Kdyby tvoje maminka neposlechla rulíšky, tak by nepřišla o tu dobrou náladu a možná by si ani nespálila ten prst. Rulíšci navádějí lidi na moc ošklivé věci a potom se lidé k sobě nechovají hezky a to není správné.“

 

„To se mi nelíbí!“ vykřikl David. „Já si budu dávat na ty rulíšky moc velký pozor a ostatním lidem budu o nich vyprávět, aby si také na ně dávali pozor a nenechali se od nich otrávit.“

 

Toho večera David nemohl usnout. Pořád myslel na ty rulíšky a bál se, aby se k němu nepřiblížili. Pořád se kolem sebe ohlížel, jestli na něj někde nečíhají. A jak se tak sám pořád strašil těmi rulíšky, začínal mít čím dál větší strach.

 

„Plamínku, skřítku Plamínku, prosím pomoz mi! Ukaž se mi!“ volal celý vystrašený.

 

„Čeho se bojíš, Davide?"

 

,,Bojím se rulíšků, aby ke mně nepřišli a nezačali mi našeptávat nějaké ošklivé věci.“

 

„Nemusíš se jich bát. Když si budeš hlídat své myšlenky a zaženeš každou špatnou a necháš si jenom ty hezké, tak rulíšci nic nezmůžou. Máš nad nimi velkou moc a tou je tvoje rozhodování. Rozhodneš-li se pro to dobré, pak to zlé na tebe nemůže.“

 

„Ale potíž je v tom, že já už se bojím všeho! Tam na zdi je jakýsi velký stín, který stále roste. Vypadá to jako stín nějakého muže v kabátu s kloboukem.“

 

„Myslíš tam ten stín?“ ukázal Plamínek na zeď. „Tak to je tvoje dílo,“ pousmál se skřítek. „Vytvořil sis ho sám.“

 

„Já? To není možné! Jak bych ho mohl vytvořit?“

 

„Ten stín pána v klobouku a plášti, tak to je tvůj pan Strach.“

 

„Můj pan Strach?“ divil se David.

 

„Ano, tak dlouho ses bál, až sis ho tím strachem vytvořil, a čím víc se bojíš, tím víc ten strach roste.“

 

A opravdu stín na zdi se stále pomalu zvětšoval.

 

„Co mám dělat? Jak ho mám zastavit?"

 

„Musíš se přestat bát.“

 

„To se ti lehko řekne, ale jak, když se stále bojím!“ „Zkus myslet na něco hezkého, nebo legračního.“

 

„To nejde, když se bojím!“

 

„Jde to. Jenom musíš chtít a musíš pro to také něco udělat. Každé překonání strachu ti dodá víc odvahy. Jenom to chce pevnou vůli a nevzdávat se.“

 

„Tak já to zkusím.“ rozhodl se David.

 

Chvíli bylo ticho. David se snažil ze sebe doslova vypotit nějakou hezkou nebo vtipnou myšlenku, ale jako by měl najednou v hlavě vzduchoprázdno. Vůbec nic ho nenapadalo a pan Strach stále rostl a víc a víc ožíval. „Skřítku! Udělej něco! Vždyť ten stín už sahá skoro po strop! Prosíím!!“ vzpomněl si David na kouzelné slovíčko.

 

Na tohle slovíčko slyší snad každý a skřítek Plamínek obzvlášť rád přispěchá na pomoc, když je o to hezky požádán.

 

„Musíš bojovat a bojovat!“ skřítek poskakoval a mával tenkou ručičkou, jako by v ní držel meč a útočil na stín.

 

Vypadal u toho velmi směšně, a když ho David uviděl v jeho bojovém postavení, tak se neubránil smíchu. A jak se smál, tak si všiml, že se pan Strach začíná zmenšovat. Byl stále menší a menší, čím méně a méně se ho David bál. Když David pochopil, jaký vliv má jeho odvaha na ten scvrkávající se stín, tak se cítil čím dál statečnější. Pan Strach nakonec úplně zmizel a David zažil své velké vítězství sám nad sebou. Konečně spokojeně usínal s úsměvem na tváři a vůbec ničeho se nebál. Věděl, že ani rulíšci a ani pan Strach na něj nemohou, pokud jim to nedovolí. Myslel raději na něco hezkého, na svého přítele skřítka Plamínka, který je stále s ním.

 

Jednoho večera nemohl David usnout. Převaloval se v posteli, snažil se udělat si útulný pelíšek, ale stále to nebylo ono.

„Skřítku Plamínku. Kde jsi?“

„Jsem tady, Davide, jako na zavolanou,“ usmál se Plamínek. „Co by sis přál, milý Davide?“ 

„Pohádku na dobrou noc. Mám je moc rád, ale už mi je nikdo tak často nevypráví. Prý už jsem velký a mám si je číst v knížkách sám, ale já mám rád ty vymyšlené od maminky nebo od tatínka.“

„I ty co jsou v knížkách, musel někdo vymyslet. Navíc, ne všechno v pohádkách je vymyšlené. V některých se skrývá hodně pravdy. Jenom škoda, že dospělí na pohádky už skoro vůbec nevěří. Netuší, jak velkou moc mohou mít.“

„Opravdu?“ řekl David překvapeně. „Tak mi nějakou takovou vyprávěj. Prosíím?“

„Dobrá,“ zazářil Plamínek. „Tak tedy.....

Kdysi dávno vládlo na zemi dobro a všichni žili šťastně, měli se rádi a vzájemně si pomáhali, ale potom se objevilo zlo a snažilo se dobro přemoci. Neviditelné temné bytosti naváděly lidi, aby si záviděli, kradli a chovali se k sobě špatně. Mocný král Barakuda, který pomáhal temnotě a zlu, vládl obrovské zemi. Jednoho dne vyslechl od starého mudrce příběh o Křišťálovém oku. To je velký kulatý a vzácný křišťálový kámen, který na slunci nádherně září do modra. Je nejvzácnější ze všech kamenů, protože kdo se do něj podívá, tomu ten kámen ukáže pravdu. Dozví se, kdo lže a kdo mluví pravdu i kdo je zlý a kdo hodný. Král Barakuda se bál, že by ten kámen lidem ukázal jaký opravdu je a oni by ho přestali poslouchat a on by neměl komu vládnout. Navíc by se mohl dozvědět od ostatních lidí, kde se skrývají různé poklady, které by mohli před ním tajit a on by se tak mohl stát ještě mocnějším a bohatším. Král měl ze všech svých poddaných nejvíc v oblibě piráty, kteří byli nejhrozivější. Také se mu nyní hodili, protože je mohl poslat na daleký ostrov, kde bylo Křišťálové oko ukryté. Když tu zprávu o daleké cestě za největším pokladem světa sdělil pirátům, tak se zaradovali, že mohou vyplout pro tak vzácnou věc. Hned začali připravovat velkou loď a zásoby jídla na dlouhou cestu. Ten ostrov se jmenoval Tichý ostrov, protože ležel v Tichém oceánu. Piráti tam po dlouhé a namáhavé plavbě dorazili a nejdříve si udělali kousek od pláže jednoduchý přístřešek ze dřeva a palmového listí. Odpočívali, bavili se a vydatně popíjeli rum. Na druhý den ráno začali s hledáním Křišťálového oka podle toho, jak jim bylo řečeno. Návod zněl: Křišťálové oko se skrývá tam, kde se sluneční paprsek setká s měsíčním paprskem. Piráti zahájili hledání tím, že leželi na sluníčku a snažili se pozorovat, kam dopadají jeho paprsky. Těch sice zahlédli hodně, ale nikde neviděli, že by se setkávaly s měsíčními paprsky. Dlouho nad tím problémem přemýšleli, ale moc jim to nešlo. Většina pirátů na sluníčku usnula. V noci pro změnu pozorovali měsíc, ale jeho paprsky se zase nemohly setkat s těmi slunečními. Byla to hádanka pro pirátské hlavičky velice složitá. Takto piráti strávili několik dní i nocí, ale výsledek byl akorát ten, že jim ubylo hodně zásob jídla a pití. Už si pomalu začínali zoufat a v tu chvíli se ozval jeden malý chlapec, který byl s nimi jako plavčík. Byl chudý a měl hlad, a když se přihlásil o práci na pirátské lodi, tak byl rád, že ji dostal a že se aspoň trochu nají. Práce na lodi byla velice těžká a piráti s ním moc dobře nezacházeli. Musel spát ve velkém prázdném sudu, a proto mu z legrace říkali Sardinka. Chlapec to neměl rád, ale co s tím mohl dělat. Tak tedy malého Sardinku napadlo, že by měli nejdříve sledovat, kam dopadnou ty nejsilnější sluneční paprsky a ta místa si označit a v noci zase sledovat měsíční paprsky. Pokud měsíční paprsek padne na stejné místo jako ve dne sluneční, tak tam by mohlo být ukryté Křišťálové oko. Byla to dětsky jednoduchá hádanka, proto ji jenom prosté dítě mohlo vyřešit. Piráti by takového malého kluka asi vůbec neposlouchali, kdyby nebyli tak bezradní, ale nyní si řekli, že to tedy zkusí. První den nic nenašli, druhý den také ne a už se na Sardinku zlobili, že ho za ten hloupý nápad strčí do sudu, zadělají víkem a pošlou ho po moři. Sardinka se začínal bát. Třetího dne piráti horlivě hrabali na místě, kde se sluneční paprsek setkal s měsíčním a skutečně vyhrabali malou truhličku, která se už skoro rozpadala. Kapitán pirátů zvaný Mořský ďas truhličku otevřel a skutečně v ní ležel vzácný kámen, který hledali. Piráti měli velkou radost, oslavovali a chystali se zpět domů. Sardinka od nich dostal za odměnu pořádně najíst a už nemusel spát v sudu. Na lodi vládla ze začátku dobrá nálada, ale časem se začala nějak kazit. Každý chtěl mít Křišťálové oko jenom pro sebe a tak všichni přemýšleli, jak by ho mohli ukrást z pokladnice, kterou hlídal obrovský had, který poslouchal jenom kapitána. Mořský ďas už ostatní piráty přestával zvládat, i když na ně používal ty nejkrutější tresty. Při jedné takové rvačce se navíc strhla bouře a zanesla je úplně k jiným břehům cizí země. Zásoby jídla jim došly a tak jim nezbylo nic jiného, než se vypravit do města něco si uloupit. Mořský ďas si pro jistotu vzal Křišťálové oko k sobě, aby ho mohl sám hlídat a zároveň si na něj dělal zálusk, že si ho nechá. Při jedné takové loupežné cestě se podařilo jednomu z pirátů kapitánovi Křišťálové oko ukrást. Byl malý, hubený, trochu hrbatý a říkali mu Kreveta. Kreveta prchal s pokladem, ale stále měl ostatní piráty v patách. Když se jim na chvíli vzdálil, tak se piráti vyptávali v okolních vesnicích a městech, jestli ho někdo nezahlédl a protože se jich každý bál, tak jim vždycky někdo ukázal cestu za uštvaným Krevetou. Malý hrbatý pirát byl na útěku již dlouhou dobu a přešel přes tři země, ale nemohl nikde najít klid. Měl pocit, že mu ten vzácný kámen přinesl víc neštěstí než štěstí a ono to také tak bylo. Přišel na to, co nevěděl ani sám král Barakuda, že zlému člověku nakonec nepřinese nic dobrého. Kreveta už dál nemohl. Byl vyčerpaný a vystrašený a chtěl se Křišťálového oka zbavit a žít úplně obyčejným životem. Jednou zabloudil k tomuto domu.“

„ K našemu domu?“ divil se David.

„Ano, k domu, kde bydlíš, ale bylo to už hodně dávno, když byl ještě tvůj pradědeček mladý.“

„Můj pradědeček? Copak on s tím měl něco společného?“

„Ano a celkem dost,“ pousmál se Plamínek a pokračoval ve vyprávění. 

„Kreveta bušil na dveře a tvůj pradědeček mu šel otevřít. Pirát ho prosil, aby mu pomohl a ukryl ho na čas u sebe. Také sliboval, že mu poví jedno velké tajemství.“ Pradědeček František se nejdříve vylekal, ale protože měl dobré srdce, tak ho vzal k sobě domů. Kreveta mu vyprávěl o králi Barakudovi co slouží temnotě, o Tichém ostrovu, kde našli pro krále vzácný kámen, o tom jakou má Křišťálové oko velkou moc, ale také o tom, jak jemu nepřineslo žádné štěstí a jak ho ostatní piráti stále pronásledují a bez Křišťálového oka se nemohou vrátit domů. Kreveta se rozhodl, že Františkovi daruje Křišťálové oko a snad se tím zbaví prokletí, o kterém si myslel, že na něm leží, ale pradědeček se bál a nechtěl s tím vzácným kamenem mít nic společného. Nesouhlasil a takový dar nepřijal, ale jednoho rána se probudil a pirát byl ten tam. Utekl a v kuchyni na stole nechal ležet v ušmudlaném hadříku Křišťálové oko. František zůstal překvapeně hledět a nevěděl, co si s ním má počít. Chtěl se ho také nějak rychle zbavit, nebo ho ukrýt, ale nechtěl, aby padl do rukou nesprávným a zlým lidem. Nakonec vzal kámen a zanesl jej k nedalekému rybníku, a přestože tam nikdo nebyl, tak se ještě pro jistotu rozhlédl kolem sebe a hodil kámen doprostřed rybníka. Voda se nad ním zavřela a František si ještě povzdechl a napadlo ho.“ „Snad ho najde nějaký dobrý člověk a kámen mu přinese štěstí.“

„A to je konec?“ mrzutě, se zeptal David.

„Ne, není.“

„Hurá! Tak vyprávěj! Jak to pokračovalo a jak to dopadlo?“ chrlil ze sebe David jednu otázku za druhou.

„Trochu trpělivosti, mladý muži.“ usmál se Plamínek.

David se v posteli zavrtěl a s napětím poslouchal dál.

„Nikdo netušil, jaká je celá pravda o Křišťálovém oku. Ani král Barakuda, ani Mořský ďas a Kreveta, ba ani pradědeček František. Nikdy neslyšeli tajnou legendu, kterou si šeptali mezi sebou někteří prostí lidé. Těch lidí, kteří ji znali, bylo málo a přísně si tohle tajemství střežili. V legendě se vypráví o hrdinovi, který má jednoho dne přijít a najít Křišťálové oko. Ten hrdina bude čistého srdce, a proto on jediný může pohlížet do tohoto drahokamu, aniž by mu to přineslo neštěstí. Také přinese lidem vítězství nad temnými silami a svrhne vládu krále Barakudy.

…Jak šel čas, tak rybník vyschl. Vypadalo to, jako by se zbláznilo počasí, ale to zavinili lidé. To oni se chovali, jako by se zbláznili a všechno bláznilo s nimi. Temné síly byly čím dál mocnější nad lidmi a lidé jim stále víc a víc podléhali. Bylo to smutné, velice smutné,“ zesmutněl Plamínek a na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho.

„Ve vyschlém rybníce, pod nánosem bahna se skrývalo Křišťálové oko. Nikdo by nehledal něco tak krásného v tom ošklivém zaschlém blátě, ale přece jen se objevil jeden člověk, který věděl, že všude kolem nás mohou být nenápadně skryté ty největší poklady. Člověk, který měl srdce na pravém místě a chtěl pro všechny lidi to nejlepší. Dokázal vidět vzácné věci i v těch nejobyčejnějších věcech. Jmenoval se Kristián a hodně cestoval po světě. Jednou také zavítal do těchto končin. Byl blízko ubytovaný v malém pěkném domku a rád chodil na procházky do přírody. Jednou šel kolem vyschlého rybníka a jako by ho něco táhlo doprostřed něj. Šel se tedy podívat, co mu to nedá klidu a chvíli se koukal po rozpraskaném bahně, až letmo zahlédl slabý třpyt. Sehnul se a vyloupl kámen z bahna. Začal ho čistit a Křišťálové oko se rozzářilo na všechny strany. Zaradoval se, jaká je to nádhera. Přál si, aby všichni mohli vidět ten jasný třpyt a také se z něj radovat, ale lidé neměli tak čisté srdce jako Kristián, proto nemohli tak krásnou záři nikdy vidět a tak se hrdina rozhodl, že jim bude alespoň o té nádheře vyprávět. Měl kámen u sebe a vždy si přál něco krásného pro celý svět. Nikdy to nebylo jenom přání pro něj, ale pro všechny lidi. Proto mu Křišťálové oko pomáhalo nad temnými silami zvítězit. Ty už neměly takovou moc, když se drahokam dostal do správných rukou a také moc krále Barakudy čím dál víc slábla. Jenom dvě důležité věci nebyly ještě v pořádku. Lidé by se měli snažit k sobě chovat tak, jak se k nim choval Kristián, aby se mohlo dobro rozšířit po celém světě a také......

jenom málo lidí poznalo toho pravého hrdinu v Kristiánovi. Představovali si někoho urozeného, bohatého, s magickými schopnostmi. Dokud lidé nepochopí, že hrdina může vypadat obyčejně, ale musí mít čisté a spravedlivé srdce plné lásky, tak se s temnými silami a zlem úplně nevypořádají. Záleží to jenom na nich. Na každém z nich!“ Plamínek poklesl hlasem, jako že končí s vyprávěním, ale David měl najednou spoustu otázek.

„To byl krásný příběh. Škoda, že už skončil. A kde je vlastně Kristián dnes?“

„Už je to hodně dávno a on už umřel a odešel do jiné říše.“

„To je škoda. Já jsem myslel, že bych se s ním mohl někdy setkat.“

„Setkat se s ním nemůžeš, ale zanechal tady po sobě pro lidi poselství.“

„Poselství? Jaké poselství. Co to je? A kde ho najdu?“

„To ti neprozradím, ale pokud ho budeš chtít najít a usilovně začneš hledat, tak ho určitě najdeš, a až se to stane, tak já ti dám vědět, že je to ono,“ rozzářil se Plamínek. 

„Tak dobrá. Já bych ho chtěl najít, ale nevím jak na to?“

„Poslouchej svoje srdce a to tě povede. Zatím na to nemusíš spěchat. Musíš se toho ještě hodně naučit. A teď už dobrou noc,“ řekl Plamínek. 

„Tak dobrou a děkuji ti za pohádku,“ odpověděl David a snažil se usnout, i když se mu otázky v hlavě stále honily, ale to je dobře, protože kdo má otázky, tak může hledat odpovědi.

 

Bylo krásné nedělní ráno a sluníčko lákalo Davida ven. Maminka chystala sváteční oběd a David přemýšlel, co bude dělat.

     „Mohl bych jít na zahradu, ale s kým si tam budu hrát? Vždyť tam nikdo není.“

    „Jak to, že tam nikdo není?!“ ozvalo se za ním.

     David hned poznal známý hlas a vykřikl: „Plamínku, to jsem rád, že ses objevil! Chci jít ven, ale žádný z mých kamarádů na zahradě není, tak přemýšlím, co tam budu dělat. Možná půjdu na houpačku nebo budu zalévat květiny. Je tam horko, tak budou asi suché.“ 

     Vymýšlel si zábavu, protože se bál, že tam bude nuda, ale Plamínek měl na to jiný názor: „Vaše zahrada není vůbec prázdná, žije v ní spousta bytostí. Je to takový malý svět a můžeš tam mít hodně přátel, když se k nim budeš chovat hezky a budeš jim pomáhat.“ 

     „Opravdu? Chtěl bych ty bytosti vidět, tak pojďme honem ven!“

     Plamínek souhlasně přikývl a oba se vydali do zahrady. David nadšeně vyběhl ze dveří, ale potom se zarazil. Nikoho v zahradě neviděl. Bylo na něm vidět zklamání. Plamínek chvíli vyčkával a potutelně se usmíval. Potom udělal malé kouzlo... Luskl prsty a před Davidem se náhle objevil úplně jiný svět. 

     Zahrada byla v tu ránu plná podivuhodných bytostí, které neustále něco dělaly. Bylo jich tam takové množství, že David úžasem na chvíli ztratil řeč. S otevřenými ústy se díval na ten cvrkot na zahradě. Nikdo tam ani na chvíli nezahálel a každý dělal s radostí svoji práci. Ty bytosti vypadaly jako z pohádky, a proto měl David také na chvíli dojem, že se ocitl v nějaké pohádce.

     Skřítek Plamínek na jeho myšlenky hned zareagoval: „Nejsi v žádné pohádce. Tohle je opravdový svět, který je pro většinu lidí neviditelný. Ti, kteří ho vidí nebo cítí, že existuje, se k přírodě a bytostem chovají přátelsky, ale většina lidí ani netuší, že opravdový svět vypadá takhle. Pak se stává, že někteří lidé ničí přírodu a tím ubližují i bytostem, které se o ni starají,“ posteskl si Plamínek.

     „Jak může někdo ubližovat takovým hezkým bytostem?“ divil se David.

     „Je to smutné, ale děje se to a v poslední době čím dál častěji. Jako by si lidé neuvědomovali, že bez přírody nemohou žít. Co by jedli, pili a dýchali? Příroda nám dává všechno, co k životu potřebujeme, ale nemůžeme od ní pořád jenom brát a ničit ji. Musíme jí také dávat, co potřebuje, aby Země vzkvétala. Pak budou žít spokojeně lidé i bytosti přírody.“

     David Plamínkovi přitakával, že tomu rozumí, a zároveň se nemohl vynadívat na ten nádherný svět, který se před ním otevřel. Najednou vnímal každé stéblo trávy, každou malou houbu, která tam rostla, a uvědomoval si, že je to všechno živé. Viděl snad všechny mravenčí kukly i starostlivé mravenečky, kteří o ně pečovali, spoustu housenek a broučků na bylinkách. Zahlédl motýly, jak mlsali sladký nektar. Viděl i včelky, které tak pilně sbíraly pyl z květů, až jím byly skoro celé obalené. Taková to byla hojná pastva. Stromy v zahrádce spokojeně šuměly a ptáci cvrlikali do dálky, že se tu mají dobře. Také viděl, jak je u každé rostlinky a u každého i sebemenšího zvířátka malá bytůstka, která mu pomáhá.

     „Nikdo není sám,“ uvědomil si David. Pak se osmělil a šel se podívat blíž. Plamínek ho doprovázel a vyprávěl mu o bytostech, které viděli. Seznamoval ho se skřítky, vílami, elfy a dalšími bytostmi.

     Když míjeli statný velký ořešák, tak stromová bytost promluvila hlubokým mrzutým hlasem: „Ty jsi mi Davide teda dal.“

     David se zarazil: „Jak to myslíš?“

     „Houpal ses posledně na houpačce, co ji máš přivázanou na mé větvi, a prodřel jsi mi kůru. Dost to bolelo.“

     David se podíval a skutečně, lano houpačky bylo zařezané v kůře stromu. Představil si, jak se při každém zhoupnutí lano stále víc zařezávalo a jak strom musel trpět, jenom to nebylo slyšet. Přejel mu mráz po zádech a do očí mu vhrkly slzy.

     „Omlouvám se ti, hned to napravím! Řeknu mamince, abychom houpačku dali jinam.“

     „To budu moc rád a na podzim ti dám spoustu ořechů,“ odpověděl starý ořešák.              „Děkuji, kdybys ještě něco potřeboval, tak mi to řekni, rád ti pomůžu.“

     Davidovi se ulevilo, že se ta situace vyřešila. Chvíli se rozhlížel po zahradě a všechno se zdálo být v pořádku, tak kráčel s Plamínkem dál.

     „Ahoj Davide,“ radostně ho zdravila tenounkým hláskem spousta bytostí, až náhle zaslechl usedavý pláč. Byl to velmi jemný hlásek. David se vydal za ním. Došel k malému potůčku, co protékal na konci zahrady. U břehu na kameni uviděl sedět krásnou malou vílu. Měla rozevláté modrozelené hedvábné šaty. Vypadaly jako vodní hladina, která se stále měnila podle toho, jak si vítr s šaty pohrával. Vlasy měla dlouhé, světlé, celá byla taková bleďounká a plakala. Plamínek pobízel Davida, aby si s ní promluvil.

     „Kdopak jsi a proč pláčeš?“ zeptal se víly David.

     „Jsem potůčková víla a pláču, protože už nejsem tak krásně čistá jako dřív.“

     „Mně připadáš dost čistá a máš pěkné šaty.“

     „Já nemyslím sebe, ale vodu v potůčku,“ špitla víla.

     „Jak se to stalo?“

     „Hned tady kousek za zahradou je malý lesík, kde lidé naházeli odpadky. Je tam také sud, ze kterého vytéká olej přímo do potoka. Ryby trpí, raci také a já trpím s vodou. Pomoz nám člověče, ať se mohou zvířata i rostliny napít čisté vody.“                          „Ten lesík nikomu nepatří, ale tahle zahrádka je naše. My se o potůček staráme dobře. Nemáme tady žádné odpadky,“ hájil se David.

     „To je dobře, že se hezky staráte o potůček i o zahrádku, ale co je to platné, když do něj teče od lesíka olej a dostává se až k vám. Co je platné, že máte čistou zahrádku, když soused neustále stříká na stromy a zeleninu chemický postřik a vítr ho zanáší až sem.“

     Takhle David nad tím nikdy nepřemýšlel. Staral se o zahrádku u domu a nenapadlo ho, že odjinud se k nim dostává takové znečištění. Ani se nemusel ptát potůčkové víly, jak jí může pomoct. Hned mu bylo jasné, co má dělat. Šel si pro velký pytel a zavolal na maminku, že půjde na chvíli k lesíku.

     „Dobrá, ale nebuď tam dlouho. Brzy bude oběd,“ volala na něj maminka.

     Cesta trvala jenom pár minut. Na místě se David rozhlédl a opět viděl vše jakoby jinýma očima. Odpadky rozházené po zemi a žádná bytost nablízku. Z toho místa čišel smutek. O kus dál zaslechl tichý pláč a vzdychání. Bylo mu jasné, kvůli čemu to je, a hned se dal do práce. Nejdřív musel zabránit vytékání oleje ze sudu, který ležel na břehu u potoka. Povedlo se mu sud odvalit od vody, aby zbytek oleje už netekl, ale ještě později ho bude muset přijít zazátkovat, aby se dal odvézt. Pak sbíral odpadky do pytle a moc příjemně mu u toho nebylo. Nechápal, jak tohle mohl někdo udělat. Dalo mu dost práce, než pytel naplnil a uklidil místo alespoň v blízkosti vody. Pytel zavázal a nechal tam. Doma se potom domluví, aby se vše odvezlo z lesa pryč.

     Celý upachtěný se vydal zase zpět na zahradu. Spěchal za potůčkovou vílou, aby se zeptal, jak se teď cítí. Když se vrátil, tak víla už neplakala, ale usmívala se a děkovala Davidovi za pomoc. Voda v potůčku běžela tak rychle, že předběhla Davida a vyprávěla víle, co se stalo.

     „Udělal jsi Davide moc dobrou věc,“ plápolal Plamínek. Kdyby lidé pomáhali přírodě, tak by žádná bytost nemusela trpět...

     „Davídku! Oběd!“ volala maminka k nedělnímu stolu. Nastal čas se s bytostmi na zahradě rozloučit, ale jenom na chvíli...

     „Po obědě půjdu hned zase na zahradu. Vždyť tam mám tolik kamarádů a se spoustou z nich jsem ještě nemluvil,“ těšil se David.