Hlas, z takové dálky hlas,
že v uších už ani nezní,
hlas, ztlumené bubnování,
doléhá přesto až k nám.
Jako by vycházel z hrobu,
a přece mluví jen o jaru a létě,
do těla vlévá radost,
ústa zažíná úsměvem.
Slyším ho. Je to lidský hlas,
prochází hřmotem života a bojů,
rachotem hromu, ševelem hovorů.
A vy? Cožpak ho neslyšíte?
Říká: „Trápení dlouho nepotrvá.“
Říká: „Krásné časy jsou nablízku.“
Neslyšíte?
